Hořčice má i své muzeum

Kdo by nemiloval hořčici. Přiznejme si, že taková voňavá klobáska, ovárek, párek, sekaná nebo i hamburger by tolik nechutnali, kdybychom si k nim na talířek nepřidali trochu této pochutiny.

V našich krajích se její výroba objevila po založení továrny Matěje Krupičky v Kutné Hoře a to na sklonku 19.století. Ovšem my jsme byli znalci pouze dvou typů hořčice, takže zase tak velký výběr nebyl, jak je tomu dnes. V obchodech se dala zakoupit jemná plnotučná nebo hrubá kremžská. Ale i tak jsme ji milovali, dokonce jsme si ji mazali na suchý čerstvý chléb.

Tak tyto doby jsou naštěstí pryč a dnes si ji můžeme vychutnávat v různých podobách a to po celém světě. Porovnávat kde je nejlepší a stejně přijdeme na to, že ta naše česká je chuťově nenahraditelná.

Co vlastně hořčice je

Je pravdou, že nad tím nikdo nepřemýšlí. Ale správná odpověď je ochucovadlo, které se vyrábí z hořčičných semínek.

Existují tři druhy: bílé, černé a hnědé. Dále z octa, vody a samozřejmě nesmí chybět sůl. Někdy je vhodný přídavek cukru. To je základní složení.

Rozdíl je pouze ve zpracování. Liší se jen mletím semínek a podle toho mají jemnější nebo hrubší strukturu. Do tohoto základu se poté přidává různé koření nebo i bylinky.

Kde můžeme hořčici použít

  • jako ochucovadlo k masu
  • přísada do omáček a marinád
  • do zálivek zeleninových salátů
  • semínka se dávají do sladkokyselých nálevů
  • mohou se objevit i u přípravy kořeněných perníků

Proletíme se světem a druhy hořčice

Plnotučná – u nás nejoblíbenější, jemně mletá. Pokud je přibarvená, tak bude mít jasně žlutohnědou barvu, díky kurkumě. Nebarvená má šedožlutou barvu.

Kremžská – je také velmi oblíbená a jde o rakousko-uherské dědictví. Její domovinou je město Kremže. Je hrubě mletá z černých semínek. Nasládlá je díky cukru, kterého je zde 16 % u plnotučné je to pouhých 5 %.

Speciální – častokrát jsou doplněny zeleným pepřem, grilovací zase kečupem, francouzské s provensálským koření a mnohé další.

Dijonská – poprvé spatřila světlo světa v Dijonu. Ovšem tu svoji kariéru udělala až v roce 1752 a to když byl ocet nahrazen moštem z nezralých hroznů. Dnes se jich vyrábí také větší množství.

Německá – lehce nasládlá a také více kořeněná.

Bavorská – ideální k bílým klobáskám a má skutečně hodně nasládlou chuť.

Starobavorská – křen jí dodává jemnou ostrost a jalovec ji pěkně okoření.

Švédská – nejvíce se podává k rybám, zřejmě díky přísadě kopru a velmi sladké chuti.

Anglická – vyrábí se z bílé hořčice, je s přídavkem kurkumy a mouky. Britové si doslova libují v kombinaci této úravy s pečenou šunkou.

Americká – sladká, také základem je bílá hořčice a kurkuma a samozřejmě se bez ní neobejde žádný fastfood.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *